Stanisław Lem , polský autor narozený ve Lwówě, tehdy ještě rovněž polském,   12.9.1921 byl zřejmě nevýznamnějším slovanským autorem v oblasti sci-fi a futurologie. Bohužel byl, neboť zemřel v roce 2006. Pokud by Lem snesl srovnání  s osobností  obdobného rozsahu ve zmíněných kategoriích, museli bychom jej popsat jako polského A.C.Clarka. (Otázkou ovšem je jestli by A.C.Clarka nebylo vhodnější označit jako anglického Stanisława Lema). Lemova renesanční osobnost, toužící po vzdělání technickém (polytechnika Lwóv) byla řízením osudu rozvinuta spíše humanitním směrem(medicína Kraków), nicméně bez ohledu na získané tituly lze Lema označit jako polyhistora. Jeho znalostní rádius byl ohromující a celé jeho dílo je prostoupeno  vědou takovou měrou až je to mnohdy na úkor děje a spádu jeho románů.  Z Lemových „nerománových“ děl je jistě nejvýznamnější Summa technologiae, ve které stejně jako Clark satelitní komunikaci, předpovídá virtuální realitu. Hovoří o ní sice jako o fantomistice či fantomologi a připisuje jí chemický původ, nicméně to vše činí v roce 1964, kdy „sčoty“ s kapacitou dnešního mobilu měly velikost rodinného domku.

Solaris je jeden z Lemových nejznámějších, ale podle mne nikoliv nejpovedenějších románů. Samotný námět, řekl bych ideový základ díla, je standardně lemovsky famózní. Pracovníci pozemské stanice na planetě Solaris jsou konfrontováni s bizardní inteligentní  mimozemskou formou života, která je  natolik vzdálená našemu chápání reality,  že problematická je i základní interakce s touto entitou, nemluvě o nějaké smysluplné komunikaci. Vědci se pokoušejí po generace objekt na planetě studovat, přičemž jejich hlavním zjištěním je fakt, že jsou sami objekty studia a monstrózních experimentů onoho „tvora“. Tolik tedy k hlavní myšlenkové linii knihy. Vlastní „spisovatelské“ zpracování románu  je, jak to říct, velmi lemovské. Autor nezapře, že je vědec, lékař a v tomto konkrétním případě pak zejména filozof a myslitel. Na textu je to jednoznačně poznat a ,bohužel, ne vždy k jeho prospěchu. Autor  nás z dramatické linie hlavního příběhu zhusta odvádí do nesmírně zajímavých, ale po čertech dlouhých filozofických pasáží, odskakuje na táhlé faktografické výlety do historie výzkumu Solaris, předkládá a vysvětluje teorie, které vzápětí bravurně vyvrací  a popírá jinými hypotézami, jež ovšem následně označuje jako ještě nesmyslnější, než ty předchozí.  Podle románu byla natočeny dva filmy. Jeden rok po vydání románu, tedy v roce 1972, ruským režisérem Andrejem Tarkovskim a druhý v roce 2002 Stevenem Sodherberghem s Georgem Cloonym v hlavní roli. Viděl jsem pouze ten druhý z jmenovaných a mohu odpovědně prohlásit, že jsem měl v druhé půli představení silné cukání opustiti projekci. Hollywoodští tvůrci totiž Lemův román  vykostili, namleli a extrahovali z něj jen jakousi pseudoromantickou esenci děje, který sice byl v Lemově románu podstatný, ale jen jako prostředek pro sdělení – jakýsi nosič myšlenky –nikoliv jako cíl a záměr celého díla.

Audio verze Lemovy knihy v češtině je, hmmm, zkrátka profesionální. Po technické stránce ji nelze vyčíst nic. Podmanivý baryton Richarda Honzoviče ve spojení s bravurní dikcí zkušeného herce dodává nahrávce kvalitu i atmosféru. Honzovič vás uchopí a pomalu vtáhne do děje- zvolna se ocitáte v ponuré atmosféře extraterresiální výzkumné stanice, spolu  s hrdinou se seznámíte  s deprivovanou osádkou a  v přítmí neútulné kajuty velmi , ale velmi nenápadně usínáte…. knihu nedoporučuji poslouchat v autě. Po dvaceti minutách hrozí akutní nebezpečí mikrospánku následované fatálním rizikem dopravní nehody. Nedoporučuji ani vanu – pokud neutopíte sebe,  pak zcela jistě zahyne vaše zánovní  empétrojka. S nahrávkou Solaris si hupsněte do pelíšku , odstartujte na planetu Solaris a ráno si přistroj přetočte tak deset minut od začátku úseku, který jste večer začali poslouchat. Takto to dělejte večer co večer a po čtrnáct dnech máte hotovo…

…a nenechte se touto jedovatou recenzí odradit! Solaris za poslechnutí stojí.